Na poušti

Tichem a samotou obklopená,

všude jen písek, kam se podívá.

Více než rok bloudí po poušti,

síly ji už opouští...

Dnes jako včera noha nohu mine,

kdy jen si ta dívka odpočine.

Stále jen za Sluncem jíti musí, 

protože bez něho se přece dusí.

To Slunce má ji v moci kouzelné, 

stačí, když zašeptá, a ona podlehne. 

Ono však nesvítí už jenom pro ni, 

že o něj přijde, velmi se bojí. 

Hle, jiným směrem jde vidět oáza

a kam Slunce míří, je jenom zkáza.

A co teď? Kam vydat se mám?

Chci jen to Slunce, vše za něj dám...