Schůzka minutu po dvanácté

V ten večer, kdy měsíc nastavoval jen levou svou půlku,

poprvé snad za mnoho, ne-li za všech roků,

jsem o něm nepochyboval.

Věděl jsem, že stane-li se cokoliv,

on by vždy kam měl dopochodoval.

..a dojde-li na nejhorší, nebudu sám v tom,

kdo zažije nov, v kterém přijde zlom.

Tak šel jsem střídmým, připosraným krokem,

až tam v dál, kam nedosáh jsem zrakem.

..nikde nikdo..

 Jenom já a pár bubáků s rozcuchaným vzezřením.

..kde nic, tu nic..

Jenom moje silueta neviděná a gangy pouličních dřevin.

Jsem tu!

Na naší lavičce.. Na té, která pro mě dávno není jenom "lavičkou",

která jak správným rodičem by byla, i o(d)pornou babičkou.

A tak, jak tu sedím, v napětí a neopřen,

střídavě atakuji ciferník svých digitálek, s nachcípanou lampou,

můj zrak tváří se jak jestřábí, není však tak obestřen!

Utíkají minuty...loudají se vteřiny...na chvostu mikrosekundy.

Jak by v horizontu událostí byla i tato,

tam, kde slapové myšlenky trhají mé naděje, mé kapsy u bundy..

nejde:…

Očima vrhám lana,

vstříci jejím směrem.

Žel nejsou as tak silná,

aby pohla jejím tělem..

Čekal jsem dlouho –příliš dlouho- jsem plakal.

Nakonec, po celé sezoně čekání, jsem se konečně dočkal!

Ale nebyly to její vlasy, s nimiž si pohrával větřík,

nebyl to její, mnou tak oblíbený, na ní oděný svetřík.

Leč s temným přízvukem špatných zpráv přišla,

přišla její věrnost mi oznámit, že nepřijde,

že s měsícem za kopečky odešla..

..a že s ním na opačné straně pro mě už nevyjde.

Padl jsem jí kolem krku a bědoval na ni a plakal jí na klín,

na její oldschoolové šaty rozevláté, umazané od splín.

Ale jako správná dáma, poslala mě s grácií jen do řiti.

Ušklíbla se, rozloučila a pláchla z mého objetí.