Okovy loňského podzimu

Okovy na obzoru,

slité v litou horu.

Porosty, o které drhnu ploskami tenkých dechů,

v lukách, z tvých mlhovin, plných starých spěchů.

Vratké pohledy z očí, jenž jsem zavrhnul jen způli,

vkládány do propastí, mezi mých pout kůly.

Až spláchnou zbytky listí,

z loňského podzimu štěstí,

tvé slzy, prokalené včerejšími plameny,

vzdychne po mně jen ten javor,

z kterého do hladin nepochopených nocí sveřepě šlehaly.

A dýmem jeho zvlhlých listů,

zacloní mi k zimám cestu.

Až krátit budu si ji bezcitnými blaty hnědí. 

-prší, prší, z okovů, co v sebe hledí-