Slepá dívka

Stála tam dívka a byla slepá,
stála tam sama, na něco čeká.
Koukal jsem na ni stojící tiše u ní,
najednou zjišťuji, ta dívka slzy roní.

Nemohla mě vidět, ale přece na mě pohlédla,
prohlížela si mě, jak svého nohsleda.
Cítil jsem její zrak, jak pátrá mi v duši,
kdo stojí vedle ní, už asi tuší.

Stála tam dívka, v rukou bílou hůl,
krásná a smutná, před sebou života půl.
Stála tam tiše, slyšet byl jen její zrychlený dech,
nevím co mě to popadlo, najednou hladím ji po vlasech.

Vidím její bolest, slzy a trápení,
vidím jak pod tíhou osudu sama se promění.
Konečně dívka se pěkně usmála,
cítila něco, co dosud neznala.

Cítila něhu, štěstí i lásku,
z očí strhla si tu černou pásku.
Konečně viděl i já její duši,
pojednou cítím, že zrudly mi uši.

Teď dívka plakala, slzy jí tekly,
s tímto zážitkem by i kameny změkly.
Tak jsme tam stáli pevně v objetí,
mohli bychom takhle tam stát klidně i století.

Koukal jsem té dívce do hebké tváře,
nad její hlavou svítila záře.
Byl to snad anděl to nevím doposud,
vím jen že byla ona můj osud.

Ona byla mým, já zase jejím,
štěstí se nakloní, když andělé přejí.
Od těch věků mír a lásku cítím,
ač stále slepá řekla mi: „Dík tobě konečně vidím.“

A tak už napořád nehnem se od sebe,
děkujem Bohu, děkujem do nebe.
A ty si pamatuj, štěstí tu bylo, štěstí tu bude,
jednou i na tebe kousek ho zbude.