Srdce na mapě

Poprvé se to stalo na východě Čech.
Na půlce cesty mezi tím, kde vyrábějí Škodovku a Krakonoš chodí spát.
Byl vyšší, než všichni co jsem znala a stále se mi chtěl smát
…a víte mně nebylo ještě ani sedmnáct…
Tak dlouho si ze mně dělal srandu
a já tak moc chtěla mezi jeho bandu.
Když si všiml, že jsem kvůli němu použila řasenku,
tak mě náhle pozval na sklenku.
Blecha v porovnání se mnou neví, co je štěstí,
když v červenci 2003 uchopil mě za zápěstí
A tak jsme se drželi – za ruce a za srdce,
něco přes dva roky a nějaký měsíce.
On byl IDOL, můj táta říkal DIAMANT
tudíž „THE END“ by nikoho ani nenapad.
Jenže znáte to, já končila svá léta TEEN,
s dojmem, že s ním svět neobjevím.
A tak lámu poprvé, moje srdce, lámu jeho,
všichni mě varovali, ale já si jela podle svého.
Hrozně volná, inspirována svobodou,
už viděla jsem se daleko za vodou.
Leč za vodou jsem nebyla, ač chtěla jsem být za louží.
Strávila tři roky v temnotě, když našel tu, jež si ho zaslouží.
Tak naposled ještě jako svobodnému pohlédla jsem mu do tváře,
pár hodin předtím, než s ní stál u oltáře.
Bylo vymalováno a né zrovna odstínem růžové
říkali klid – vždyť bylo to tvé poprvé.
Jenže takový šlinc na srdečním orgánu
vás nenechá v noci spát a děsně škrábe po ránu.
Oživuji mrtvé, to co jsem zabila,
nalézám domnělou útěchu, když jsem se po sté opila.

A přijde kluk, asi tak v mém věku,
má něco do sebe, ale oháknutej jak z pravěku.
Co větu jsem začala, tu dokončil bystře,
dalo by se mluvit o více, než jiskře.
Když sedím mu v jeho teplém klíně,
tak mu volá přítelkyně.
A tak další tři roky žijeme ve lži,
v prokletém trojúhelníku, kde všichni mlží.
Tři zimy, tři léta, ale na podzim se vzdávám,
zůstaň s ní a já z letadla ti mávám.
Za louži opět snažím se utéct,
netoužím v tomhle pekle se upéct.
On říká zůstaň – náhle brečí,
když dostaneš, co chceš – odjíždí se stěží.
Procházím New Yorkem, v Central Parku padá listí,
v jedné z jeho barev mé srdce náhle zjistí.
Že ač chtělo být tady, je v zemi rodné,
tady není přeci ten, co se mě dotkne.
Kupuju letenku, Americký sen bledne,
jistá jsem si v noci, o něco málo již ve dne.
Nevím, kdo jsem, nevím, čím budu,
ale vracím, se pro nás, abychom mohli stavět duhu
Pšenka nám kvete – máme naše jistoty,
Já se ale ptám, zda jsem to ještě já, nebo pouze ty?
Tak každý čtvrtek na stole Itálie,
špagety chutnaj líp, ale nějak to přeci uválíme.
Válíme těsto, chytáme ryby
A já se ptám, co mi teda chybí?
Máme dům, auta a malého chlupáče,
Ale mé srdce štěstím neskáče.
To, co bylo moje nacpu do staré Fábie,
Neoblomná, však s pocitem, že mě to asi zabije.
Tři měsíce ticho, pak nečekaný návrat,
Což se vzápětí ukázalo jako vážně blbý nápad.
On prý se vracel z lásky, já z nostalgie,
Jasné však je, že tu něco nefunguje.
Tak si zas do Fábie nacpu celý svůj život,
Utřu slzu a postavím kolem sebe plot.
Plot tak vysoký a ostnatý, kam nikdo nemůže,
Zahrnu se prací a zanevřu na muže.

Léta si žiju ve světě filmu,
Kde to vždy končí jak má a nikdo nemá újmu.
Dodělám státnice a zase směr U-S-Á,
Nic mě nezastaví, co vás to napadá!?
Však náhle přijde vítr ze severu,
A já věděla, že z tohohle už se asi neproberu.
Vítr tak chladný, ale sexy zároveň,
Dítě už má – holka na toho zapomeň!
Jenže on nehledá náhradní matku, nýbrž spřízněnou duši
Co Vám budu povídat – hrozně nám to spolu sluší.
Je jako pocit, když Jackpot vám padne,
mohla jsem tušit, že to nebude snadné.
Je jak hvězda z All- star teamu
a já už se znova plácám v tomhle dýmu.
Dusím se ráda, jsem nová a jiná,
Žár co hoří, než přijde zima.
Jedeme za pohádkou, za snem, jedeme do Francie,
Ale mně už po pár dnech tady zle z toho je.
Kde je ten, co vrátil mě zpět do života?
Namísto pohádky blbá anekdota.
Zůstala jen ta zima, hlavně mezi námi
A já bláhově doufala, že se to ještě zvrátí.
Jeho gesta jsou však tuze ryzí
A náhle jsme si více, než cizí.

Ale já hory miluju a tak pod Mont Blancem zůstávám,
Zahledím se do sebe, ale ještě to nevzdávám.
Třetí zimu tu tedy sjíždím místní svahy,
Já se svým prknem a bez jakékoli snahy.
Ráno checknu meteo, potřebujeme podmínku,
Důležitej je prašan, láska nestojí za zmínku.

Přišla sobota, tuším 10. leden
A ouhle tu zas stál jeden.
Už při podání ruky jsem věděla,
Že jsem ty dveře otvírat neměla.
Tak POZOR – to tady nebylo dlouho,
Taková chemie, takové pouto.
Vzdávám se vlastního jména -neva,
On říká si Adam, já chci být jeho Eva.
Čtvrtý den už trénuju si nový podpis,
Hlavně mít plán a stejně důležitej je rozpis
Tam nahoře pouze sedm dní dopřáli nám,
A tak nad vínem řešíme, co s náma bude dál?
On je z Brandýsa, já už mluvím pouze francouzsky,
Tahle love- story roztrhá mě na kousky!
Já se mu líbím, on mě má rád,
Turnusy se mění, ale tohle je napořád.
Je z něho pasažér na lince Praha – Ženeva
A já si říkám, že tohle bych neměla
Že třikrát bylo moc, po čtvrté je smrtící,
Ale řekněte to mému srdci po mapě bloudícím
Je to charakter, navíc mistr Evropy,
holka neboj, ten ti srdce nezlomí.
Opouštím hory, víno i sýry plesnivé,
Snad z pocitu, že tentokrát mě láska nemine.
Voilà! Jsem zpátky, rozhodnutá své srdce usadit nastálo
a on se tváří jakoby to snad za to nestálo…