Lásce zmar!

Jeden blbej telefonát, v jednu blbou chvíli,
jen pár slov a litr slzí, co tě zbaví síly,
stojíš tam a čumíš přímo, je to další zkouška,
ale teď to vidíš černě, smutku závoj, rouška.

V hrdle sucho, v srdci bolest, připadáš si malý,
myšlenky na konec světa, deprese tě halí,
ve vlaku se s brekem choulíš, jako by ses bál,
průvodčí a všichni civí, ale projdou dál.

Byli jste si takhle blízcí, bok po boku stáli,
pořád vidíš její úsměv a hlas slyšíš z dáli,
dvě svázaná srdce a společné plány
a doufáš, že mají pravdu, že čas zhojí rány.

Není to moc spravedlivé, snažil jsi se tvrdě,
chlácholí tě kamarádi, ty se tváříš hrdě,
však bolí to a bolest nemáš v moci,
vrací se ti ve snech, vždy uprostřed noci.

Jako výstřel, náhlý, přesný, to, co nelze vrátit,
cítíš bolest, čekáš konec, začlo se to krátit,
světlo ve tmě, ona v dáli,
ty na kraji skály.

Ti básníci měli pravdu, láska někdy svinsky bolí,
trhá maso, dělá rány a ty rány solí,
z chlapa dítě, z muže myš,
nelze klesnout níž.

Tak se koukej sebrat, nemá smysl řvát,
teď se zase postav a zkus pevně stát,
neztrácej čas pláčem, teď se pokus smát
a počkej na osud. Možná budeš rád.