Neuvěřitelné a krátké

Sedím a čekám,
Nevěřícně zírám, a hle byla tam.
Jen jsem doufal, budeš má.
Pohledy stranou, nešlo to.
Byl to on a já čekala na zprávu kdo je,
či jestli bude s námi v tom.

Zoufalé myšlenky a vichr bez moci,
kdyby jen jednou byl by se mnou,
jásala bych poutem, že bude jen ten, komu sdělím svůj sen.
Sny se spojily v jeden a začal neuvěřitelný den,
byl tady a záchvat návštěv začal ten den.

V hospodě Cobra mezi stoly,
Dým u stropu, všichni popíjeli a smáli.
Dominantní výzva, nelekej se žebra.
Taneční kreace, romance hrající krabice, šlapák a ovace.
Zblázněně neděkuj za výzvu, samice.

Sluneční krajina a celá zahalená i v tento den.
Stud, čert to vem.
U rybníku s pokálenou červenou lavičkou a houfem kačerů
vyznávám svůj sen, že spatřil jsem ji v něm.
Na kraji rozmýšlí, není to možné.
Jsi princ na bílém koni, který se zjeví, spadlá hvězda z oblohy a to vše teď.
Nevím, co jsi zač, mám strach,
že se mi to zdá a zmizíš mi s nevděkem někam napořád.
Řečnila, mluvila úzkostně.
Ujišťoval ji ten, který seděl s vážnou řečí,
Věděl, že získat ji musí, proto klamal řečí.

Nádražní poezie kolejí,
strom rozvětvený samotný,
sedíme a čekáme, nemysli na mě.
Já vím, první svádění a vábení.
Nelekej se a uvažuj, vždyť´ jsem jediný tak pokračuj.
Před ní byla jiná, ne tak jiná a tak výjimečná.
Rodina s ní, a velké pochopení, vykvetlá tráva, námi zásluha.
Dítě u nosu a velká námaha.
A co ta představa?
Jen srdce poručí a rozum v pozoru,
Neboj, tuším, že napořád spolu.

Les voňavý a smrk samotný,
ráj sevření a ticho jehličnanů.
Na útesu jen my dva a první vzpomínka.
Vychutnej výhledu do Polska.
Šumění našich dechů a prudkost neklidu,
Někde za zády, je tu.
Vsadím se, ještě chvíli a bude tu jak na koni.
A co víc, jsme sami, ale né věčně.
Ten predátor je neodbytný ještěr.

Byla tam sama s doprovodem,
loučili se a smutněli,
víc už přede mnou nesměli.
Já hrdinsky a důstojně přicházel
a v mysli si říkám, co tu jenom chtěl.
Jediná a kořistně pronásledovaná,
zoufalá a zaujatá.
Stála tam v místě a nevěřila,
žadonila a naříkala,
on si něco udělá.
To je situace, s kapkou slzy, krve řinoucí,
seděli jsme tři a povídali, bědovali.
Teda my dva, ne ten třetí, že smíchy se bavíme a on mlčí.
Cestou nazpět přemýšlím sám, že fraška byla to, proto utíkám.
A ti za mnou? Nevím, co si počnou, ale tušení mám, nejspíš chvíli spočinou.

Uvíznutá v minulosti a toulky v nás,
byly ve strnulém očekávání a hraní se slovy,
jsme si souzeni?
Výstřednost chování, byt´ přitažlivé.
Pohledy zvědavé, jaký je.
Mysl zní, koktá, bude mou, či jen mylnou svůdnicí?
Ukájení chtíče obou, s její něžnou zadnicí.
Zvědavost a nepoznanost v čase.
Víme, teď nebo nikdy, zase.

Pauza v čase.

Dekompenzace zase, byla tam a začal nový den.
Pro mě i ji byl dán nový směr,
ve verši zkusím ten den, věř a nezkracuj ani jeden den.

Rozjařenost běžného dne.
Byla tam a žádala pojď´ ven,
slzy v očích, běžím za ní ven.
Do hrudi v padla s rosou kapek,
cítím její nářek a dech, co se stalo?
Lichotí mi, mám její vděk.
Soucítím s ní a znám její strach, poznal jsem!
Krev už dotekla a pára smutku, naplnila žalem nebe.
Konečně vytryskla její slova na povrch, jako kašna při poslední kapce.
Konečně se mě vzdal!
Slyš! Nechal mě napořád. Vezmi mě a drž.
Ty jsi jediný, který zbyl a jediný co srdcem pevným u mě stál s oporou
důstojnou, chmury mé, vše pobyl, dobyl.
Nevím, kde bych teď byl, kdybych u tebe nestál, zřejmě bych už nežil, nebo
spíše aspoň jako mrtvý plaz, bych byl, který usnul a mladý pustnul.

Vchodové dveře rodinné,
třesu se, vyznání opilé.
Je to jednoduché, už povoluje.
Upozornění, není to se mnou lehké.
Jsem rozhodnutý!
Tvé mučení, beru na vědomí a budu brát lehce.
Smál jsem se, tak vážná slova a bez pohledu do očí.
Připrav se, bude to křehké.

První návštěva společná, sice okem, ale s vínem a opilostí s radostí nám dopřán
tento nezapomenutelný den.
Byla tam jediná sklenice opilá,
já s čistým hrdlem lapal po slov se smíchem a vytrvalým vzrušujícím pocitem,
že není sama opilá.
V dálce čára projíždějících vlaků,
díra ve stromech a světlý stín na území sousedních států.
Nedal jsem se unáhlit slov,
avšak pud mě pobízel, ochutnej a zažiješ nový bod.
Byla získaná a neprobádaná,
pozorována a svázaná.
Teď svobodná a svá
vážná a nepřítomná.

To místo věčné a stálé,
že nám to není hloupé,
hodiny ubíhají a čas se vleče,
do smrti nezapomenou.
Dáme si ještě.

Cestující v kupé byli,
ale to důležité, seděla a smála se,
že neleká se, třásla se.
Pomíjím první dojem, seznámení s kolem.
Dveře dokořán.
Všichni pryč, slyším hlasy!
Výšky a basy - Full HD.
Šéďa v křesle sedí tam.
Pomíjím druhý dojem,
žvásty, řeči u stolu, Boreček opět v příběhu.
Tam je harém, rychle nahoru.
První probuzení, kráčíme dolů.
Dredy u stolu, já jsem Broněk, netvor u stolu.

Zase ty světla podivné,
nechceme korbel, ale to druhé.
Poezie slov, slzy ve spod,
dychtím po slov, netřeba,
pláčeme spolu, potřeba.
Zítra zase nanovo,
budeme v sobě, nechci už dále,
ty zlověstná Cobro.
Je mi zle, ach ty kopce.
Zřícenina, kámen z kopce,
Jak působivé, to místo námi prokleté.
Stýská se mi, snad v létě.
Vzpomínky věčné.

Koberec bílého ledu,
vločky zmrzlé, vrchol strmý pro hvězdu,
žádný poryv větru, saně při rozjezdu.
Povoz prázdný, my na zemi,
bylo to k neuvěření, nohy nezlámány.
Hlava bez krve, otřesu zdar.
Jedeme bez spánku,
ten střízlivý je Boží dar.
Bylo to trápení, ne-li znamení,
už je to za námi, koberce srolovaný.

Opera padání stromů,
dřevorubci a otroci,
sekejte a blázněte,
vždyť bude porost nový,
tak se opíjejte a smějte,
k obžerství se mějte.
Místnost divokých prasat a ladných srnek skotačí a tančí,
je jim do smíchu, až na sojku.
Zlámali ji peří, naříkala a plakala.
Ty sojče neopeřený, pro příště si pamatuj.
Je to ale smůla, že zrovna já letěla a mdloby padala.
Nelituj se, raději zmiz.
Ted už víš, na ruku cizí se nevztahuj.
A o černém kvítí se nezmiňuj.

Visí mi obraz na stěně,
v latině písmene.
Ve snu ji někdo diktoval,
nakresli slovem, miloval.
Věčnost, je světe div se, chyť se.
Pro mě, bez dítěte rozluč se.
Stále na něj zírám.
Aeternitas – slovo silné, byť už nepravdivé.
Bolest tíživá, nebyla to náhoda.
Už je konec, navždy vzpomínám.

A na závěr:

Slunce do oka, zaslepen z široka.
Čisté nebe, krvavě oddaný.
Co z toho mám, věrné milovaný.

Dnes už ne! Ani teď!
Ani květ, ani zpěv.
Poslední zvon, slyším tón!
Vichry žalmu, obětí klamu.
Vyschlá cesta, ztráty života.
Už je konec, rakev přikryta.

Přeji ti, ať tě štěstí doprovází při dlouhé cestě plných, nečekaných nástrah a
překážek.
Ať trny nezabodávají se hluboko, rány nechť se dobře hojí.
Ať slunce ukáže ten správný směr a kořeny nechť tě svírají a drží silně při zemi.
Už nic neznám a nic nepovím.
Srdečně se loučím slovy:
Byli to chvíle, ale vím, že zase se někdy shledáme.

Měj se krásně Lione.