Ohňostroj srdce pro Verunku

Klap, klap, klap,
a v tmavém kupé,
klap, klap, klap,
se zhasnutým světlem
klap, klap, klap,
za okny tma, a nevím, proč se ven dívám,
klap klap klap,
v mém srdci světlo,
klap klap klap,
na tváři úsměv.

Přes noční Olomouc,
kráčí potichu postava,
a svět okolo ní září tmou.

Pravá ruka schovaná v kapse,
ta, která měla možnost držet Tebe,
držet celý život, celý svět, celou budoucnost!
teď se chvěje, aby si udržela vzpomínku,
na svoji budoucnost.
Levá ruka rychle kmitá,
hledá Tě. Chce Tě zase obejmout.
A nikdy nepustit.

Není možné, že zírám na chodník,
tupý, chladný, obyčejný chodník!
Když před momentem mi oči zíraly na dokonalost,
a utápěly se v Tvém tmavém sametu,
a hladily každý záhyb Tebe.
Hejno černých ptáků prolétá mi nad hlavou,
divím se, že nespí. Vlastně ani ne.
Třeba ani neexistují. Třeba jsou to Tvé vlasy,
a já je zase vidím vlát.

Železní oři brázdí stezky tvrdé,
aspoň tak mi lžou uši,
sníc o zpěvu andělů,
jenž ještě před nedávnem poslouchaly,
kdykoliv se pohnuly Tvé rty.

Ve smutném úsměvu pusa,
která Tě mohla líbat,
která mlčela v pokorném úžasu
která zase hledá tvoji pusinku,
nos a čelo,
a která zoufale toužila vykřiknout
Miluji Tě.