Myslím, že se ztrácím

Život mne nenechá ostát na volném ledě.
křehké tenké drátky mezi tím co miluješ
a věčností, dlouhým výdechem věčnosti.

Řádky se osedlávají jen ve shlucích,
citlivost se mi vytrácí, podléhám
mladickým instinktům a pudovým pokleskům.

Jsou to ženy, šílené, divoké a krásné.
Jen takové, které tě dokážou vtáhnout
až úplně dovnitř, až na samé dno.

Tam zatínající prsty šátrají v sametovém,
zázračném neklidu. Před pocitem bázně
a doteků vířivých vzrušení.

Ženy s prsty dlouhými po násilných sevřeních,
na srdci odkaz nové semenné krve,
přes všechny věky stará halucinace.

Bodnutí. Prolnutí. Dlaně přes obrazovku,
svírají pohlaví orgán, obtékající řekou
mužových spermií, erekce se potlačuje.

Taková je báseň, pokleslá, vzpurná,
nízká, laciná, hrůzně netalentovaná
a nakonec i docela průmerná.

Tu a tam jsou marné iluze a naděje
na nové vydání sbírky, filmu a fikce,
hudební produkce odložena na druhou kolej.

Nic trefného už se neděje, skateboarding
pořád do kola jeden koloběh, nové triky,
nostalgie, pocit radosti a zaujetí.

Když už se rozjedeš znovu se odrazíš, učíš
se těšit z maličkostí, odevzdaných poezii
v jedno krásné a sluneční odpoledne.

Je to pohhlazení, průrva která mne vyzvedne,
trhlina do snů, ze které se poučím,
silná víra, doušek moudrosti.

A klid, hlavně ten podzimní klid
u poslechové hudby, když jsi vstával
a vycházel na kopec nahoru.

A viděl jsi tu Touhu a naději před sebou plnou nových tvarů
a nápadů. Cesta se vinula a ty jsi byl sám v obrovském městě.

A neohroženě jsi narušil a změnil své vědomí.
Nebyla to jen mariuhana, silné LSD změnilo město k nepoznání.
Prožitek začínal pomalu, nádherné dialogy s černochem,
bez strachu, otevřeně, pokuřujeme o změně a životě,

dám si několik potahů, vnímám ten pocit okolo sebe, čeká mne dlouhá jízda,
zrychluje se mi tep procházím se po parku,
vidím jak kolem probíhají běžci,

dostávám emoční stimul a zase návaly, parkové flashbacky
distance, silná radost a celý ten optimismus z cesty,

jak velká se mi zdá nyní samota,
celý ten koloj míst a pohybů,

jak nádherné a nevyslovitelné bylo tam být,
jen se okom unáhlid, zastavit, kochat se,

dotýkat se nahoru k těm klíčovým bodům,
dostat se přes pocit neznámého tmy,

projíždět se velkými ulicemi,
zářivými bulváry a poslouchat tu úžasnou hudbu,

přes Danteho verše, po Amona Tobina,
jeho debutové album Adventures in Foam,

brazilský nádech, surfařka z Urugvaje,
na ní cítil nejvíc tu náklonost,
tu sérii pozornosti a čtení z tváře,

ta touha, že by ti byla schopná dát
vše co měla na sobě v myšlenkách,

odevzdat se tomu okamžiku,
po cestě do absintového baru, nenalezeného,

v rauši a downhillovém sevření,
strach uniká, vyhrává láska

a cesta a vzrušení a svět okolo,
španělské noční vlajky
lidé pobíhající okolo...

...jak vzpomínat po takové době...
překrásná...