Cítím, že není ti dobře... Smím tedy!

Závan větru hlas lásky ke mě přináší,
vždyť pláče... Copak ji to na duši tlačí?
Vnímám jak nepochopena se cítí,
slzy její padají na látku plnou kvíti.

Odpoutávám svou duši od těla,
aby má milovaná se tolik v samotě nechvěla.
Letím nad pevninou k jejímu tělu,
pláč, co vnímám, jako kompas k jejímu tělu.

Zdí prolétám a vidím milou schoulenou,
energií svou jí objímám, miluji tu vznešenou.
A tak koukám do akáši na příčinu pláče,
rodiče její... To nad soudy jejich pláče.

Duše mé milé září touho po mé přítomnosti,
proto ta cesta stala se mi snadností.
Objímám tě lásko duší, však se uklidníš.
Poslední kapka slaná padla a teď semnou sníš.