Chtít vs moci

A oděn byl tak prostě.
A seděl tak tiše,
Jako by užíval
Poslední ticho.

A ona mlčela,
Zrovna tak.
Bundu pověsila na věšák,
Aby ho zbytečně nezlobila.

A to ticho,
Až bolí uši
Oběd trápí břicho
Radost duši.

Je to ta chvíle,
Kdy člověk tuší,
Že mít to všechno
Je tady správně
A mít to teď už
Správně je jen stěží.

A čím více bylo,
Tím více zmizí zase.
Čím více lidí
Tančí na bále,
O to více lidí
Chybí v sále.
Když světla zhasnou.

Pak se tak člověk ptá,
Co horší je.
Když bolí to
Od začátku až do konce.
A pak přijde úleva.

Nebo má to,
Co sníval mít,
Dostal i to,
Co netroufal chtít.
Pak přijde konec.
A on...
To musí nechat odejít.

Kdyby tak odpověď měl,
Jeden člověk
A sobectví za hlavu dal.
Bez ostychu, jen z dobroty
By předal to dál.

To by bylo, pane...
Třeba to přijde,
Však než se tak stane,
Tak si tu jen tak posedíme.
Mlčky pár pohledů prohodíme.
Trochu touhy,
Pár těch svých kéž,
Ze slov jako – tvá vina,
Hotová domobrana
A ze lží – má to být
Sme postavili věž.

Každý v té své.
Když hledí, jak oči dovolí,
Dohlédla do tvé.
A vidí, sotva,
však vidí...

Že oděn tak prostě.
A sedí si tiše,
Doufaje,
Že přeruší mu to ticho.

A nazpátek ty zas,
Když dovolí zrak
Se utvrdíš,

Že ona mlčí,
Zrovna tak.
Bundu pověsí si na věšák,
Jako by tě jinak tím pozlobila.

A to co dělí,
Těch pár kroků mezi vás,
Jste každý ušel sám.
A podtrhnul je čas.

Jaképak by asi bylo...