Panenka

Pořád v hlavě mám myšlenku,
Myšlenku šílenou,
Chtěla bych být panenkou,
Panenkou vzdálenou.
Zapadala by prachem v krabici,
V krabici od bot.
Usměv bych měla pořád na líci,
Na líci by nebyl pot.
Ruměnec ve tváři, dutou hlavičku,
Hlavičku s vlásky.
Měla by ze života radost trošičku,
Trošičku té pravé lásky.
Nikdy bych se nebála zlomeného srdce,
Srdce porcelánového.
Každý by mi mohl slova šeptat sladce,
Sladce do pohledu slepého.
Já bych šepot těch slov nevnímala,
Nevnímala bych ho hluboce
Na svět bych se jen usmívala,
Usmívala, i když by mi pukalo srdce.
Jednou možná někdo by mě našel,
Našel v krabici od bot,
Pak by ze mě stoletý prach setřel,
Setřel a zapálil svíčky knot.
Knot naděje, přátelství a lásky,
Lásky lidské a probudil by důvěru,
Důvěru v od upřímného smíchu vrásky,
Vrásky dali by prasknout nátěru.
Nátěru z porcelánu a tuny barviček,
Barviček, které jsou studené,
Zas barva vrátila by se mi do tvářiček,
Tvářiček horkých, které jsou zamilované.
Stala bych se krásnou dívkou,
Dívkou, kterou láska by hřála,
Hřála by a stala by se pokrývkou,
Pokrývkou, která by mě objala