květina

kdysi dávno za teplého letního večera pod hvězdami jež se řítily střemhlav dolů

řítily a padaly přímo do mojí hlavy, hlavy plné špatných nápadů, smutku,žalu

padaly a tříštily se na žhavé kusy chladnoucí v jezeře slané vody za očima

jsem pocítil ten zvláštní pocit že existuje něco jiného než svět nebarevna

pocítil jsem proud barev a vůni vzduchu po dešti a jarních květů

jak je možné nevěděl jsem, jak je možné dýchat pod vodou za letu

dodnes nevím jak se takové věci vlastně dějí, zda rostou na stromě

nebo padají s hvězdami do zatopených hlav a možná tak spadly i do mě

byl to zvláštní ten pocit prozření a osvícení že svět není jen černobílý

seděl jsem a přemýšlel vzhůru nohama, svět se točil dokola a na druhé straně mi byli

na druhé straně tohoto vesmíru seděli jsme dokola mi dva a pár mých bludiček

šeptali a křičeli mi do ucha, že je čas poslechnout ten hlasitý rozumu budíček

já smetl je však ze stolu a krví upsal se tomu rozevlátému chlápkovi z nádraží

bude to zábava a bude stát za to ale varuji tě předem trochu se to prodraží

co jsou pro mě peníze, čas a duše, však nejsem žádný chudák odvětil já na to

a tak bylo sjednáno, on odešel a já polehoučku upřel zrak na to, co bylo se mnou spjato

byl to přenádherný pohled, v pusté krajině života kvetoucí růže

rostoucí ze stejného prachu, však zářící barvami, okvětní lístky z liščí kůže

skrytá před zraky světa, právě proto bez jediné očividné známky housenky

vzhled její byl tak nějak bleděmodrý, nevýrazný, však krásný jako poměnky

pak ale přišlo ráno a hvězdy utekly z oblohy zanechávajíce za sebou žhavé stopy

jako znamení toho, že nic není ztraceno ani pro kamenné srdce jež se topí

odešla noc a nastaly dny bez barev které nelze spočítat ani pochytit

já však věděl, že mé hlubiny nejsou prázdné, že lze barvu hledat, že lze ji nalézti

že moje slané hlubiny nejsou tím čím byly, že uprostřed nich cosi vězí

cosi se tam uchytilo jako plevel štěstí, plevel který roste, kvete, nevítězí

plevel kterým zarůstám a zarůstat chci dál navzdory podnebí a počasí

navzdory malým lidem a velkým číslům, která jako vodopád tečou kolem nás a potichu odchází

moje vzpomínka je u konce, já schovám si ji pod polštář na nějaké příště

nebo si sednu do písku a uložím ji pod nekonečné životní pískoviště

ale snad to není naposledy co jsem se prodíral hlavou dávno již obrostlou a stále stejně zatopenou

hlavou kde se křehké listy květiny ohýbají ve víru myšlenek smíchaných s mořskou pěnou

lístečky květiny která kvete v jiném vesmíru bez mého dohledu

k šílenství mě přivádějí myšlenky že bych se časem propadl a byl vystaven jejímu pohledu

a tak mi zbývá už jen zavřít oči a doufat v krásný sen, kde se možná mění v ano

kde se děje skutečnost pravdivější vždy jen tak dlouho než přijde jeho ráno