Nemoc

Na mnohé věci léky jsou,
však na nejhorší z nemocí
žádný lék nikdy nenajdou,
není z ní zkrátka pomoci.
Ta nemoc, to je láska přec,
co by to mohlo být jiného?
Vždyť každého z lidí nakonec
pohltí naprosto celého.
Láska je jako divá růže,
tak krásná, však trnitá velmi,
v okamžení zranit může
víc než drápy dravé šelmy.
Přichází tiše jak lehounký vánek,
však brzy se vánek v hurikán mění,
zaplní mysl, zneklidní spánek,
na místo myšlení přichází snění.

Snění a touha po dívce krásné,
po její lásce a její přízni,
to, že ji miluji, je mi už jasné,
mé srdce vysychá, jen po ní žízní.
Štěstím jsem uchvácen, když pohledím na ni,
naplněn touhou však chtěl bych hned,
mít její ručku ve svojí dlani,
šeptat jí slova sladší než med.
Šeptat jí o lásce, nádheře, radosti,
o všech těch krásných pocitech, jenž mám,
o tom, že když jsem s ní, mizí mé starosti,
o tom, že nechci už více být sám.
S ní chci být, držet ji v náručí,
však zároveň svírá mě veliký strach.
Že si mne oblíbí, kdo se mi zaručí?
Vždyť láska se často obrací v prach.

Nechci už znovu zažít pád,
strach mne svírá, strach mne mučí,
však chci jí říct, že mám ji rád,
vždyť srdci člověk neporučí.
Teď boj se ve mně odehrává,
strach útočí znovu, zase,
láska padá, hned však vstává,
strachu nikdy nepoddá se!
Chci, aby láska zvítězila
nad strachem a úzkostí,
a ve mně se našla síla,
co z obav pout mne vyprostí.
Pak city mé té dívce přiznám,
že neunik jsem lásky sítím,
tu lásku ze srdce jí vyznám,
povím jí vše, co k ní cítím!