Slunce, měsíc, hvězdy

Jak slunce, které den za dnem
plní svoje poslání,
když vychází nad obzorem
a stíny noci zahání.
Nejvýš v čase poledním
po obloze lehce pluje,
dává život teplem svým,
zlatou září oslňuje.
A k večeru když den se chýlí,
prosím: "Zase zítra přijď
nebo zůstaň ještě chvíli,
na každý můj krok mi sviť."
To slunce nezastíní nic,
i když mračna útočí,
však ať se dívám míň či víc,
stále bodá do očí.

Jak měsíc, který v noci zas
šplhá vzhůru na nebe
a sluneční odráží jas.
Ač chladný je, přec nezebe.
Poutníka, jež ztracen jest,
se svou paží stříbrnou
snaží směřovat a vést
nehostinnou krajinou.
Však často ztrácí na síle
a poutník zas jen slepě jde
po cestě, jež je bez cíle,
jež vlastně nikam nevede.
Když už ztratí všechen smích,
jen matně zří tu bílou zář,
tu měsíc z posledních sil svých
rosou skrápí jeho tvář.

Jako hvězdy v noci tmavé,
jež jsou známé, jež jsou cizí,
dražší nad démanty pravé,
vzácnější než zlato ryzí.
Pod nimi o nich tiše sním,
závidím všem, kdo je má.
Že daleko jsou, nevěřím,
pravda je příliš bolestná.
Tak vztahuji po nich svou dlaň
s jedním cílem - uchopit
tu třpytící se hvězdnou pláň
a k sobě na zem si ji vzít.
Však místo hvězd, jež chtěl jsem mít,
hvězdný prach jen v rukou mám.
Tak nezbývá, než dále snít
pod hvězdami, v noci, sám.

Jsi měsíc, hvězdy za noci
i zlaté slunce v bílý den.
Tys příčinou mé nemoci,
jsi má láska, jsi můj sen.