Růže

Růže, jež vlastní všechnu krásu,
v šat královský je oděná.
Ji nezadusí trní času,
je stále stejná, neměnná.
Je tolik vzácná, tolik drahá,
však nabízí se každému,
i tomu, který ještě váhá,
bohatému i chudému.
Všechny chce prodchnout vůní svou
a z houštiny temné, černé
přivábit je za sebou
do zahrady přenádherné,
kde každý může spočinout,
na chvíli, nebo navěky,
nechat své strasti odplynout,
i smutek, zlobu, do řeky.

Člověk však, ten divný tvor,
ač má zde všechno, po čem touží,
o onu růži vede spor,
jako sup nad mršinou krouží.
Ten krásný, vonný, rudý květ,
u nějž je radost život žít,
jež stačí pro celičký svět,
neprávem chce si přivlastnit,
odnést ji z té zahrady
a sám vše začít určovat:
pravidla, normy, zásady,
jak chovat se a nechovat.
Pak překvapen je, vyděšen,
mísí se v něm žal a hněv,
když tam, kde květ byl, jeho sen,
je jen trn, a na něm krev.

Je to láska, ona růže,
co volá jemným, vonným hlasem
srdce ženy, srdce muže,
i to, jež dospěje až časem.
Nalezneš ji, hledáš-li,
vždyť neskrývá se, vždy je k mání,
chce, by ji lidé nalezli,
jak slunce k zemi k nám se sklání.
Však pokud nechceš zraněn být,
nezamykej ji do věže,
vždyť lásku nelze omezit.
Dej života jí otěže.
Jen v její přece blízkosti
slzy promění se v smích,
žádný pláč, bolest, hořkosti,
když na jejích jsi perutích.

O tom přeci život je,
ne zámky zlaté budovat,
ale za láskou jít, do ráje,
být milován
                         a milovat.