Dívka v dešti

Jednou, když únavou víčka mi klesly
náhle mne do dlaní uchopil sen
a jeho perutě něžně mne nesly
v zemi, kde není noc, ale jen den,
v zemi, kde vše je tak, jak by být mělo,
kde hojí se rány, konejší žal,
blouznícím chladí se horoucí čelo,
tlučící na dveře slyší: "Pojď dál!"
Nespočet je těch krásných světů snových
a nespočet míst, ve kterých lze snít,
každou noc vznikají tisíce nových,
aby, ač na chvíli, přinesly klid.
Vichřici života, hurikán žití,
aby, ač na moment, utišily,
temnotu protkaly zářivou nití,
tvář, od slz špinavou, rozjasnily.

Byl jsem tam náhle, v tom mém snovém světě,
kráčejíc po cestě skrz tichý les.
Bylo to na podzim, či v pozdním létě -
list žlutě zbarvený ke mně se snes.
Cosi si šeptaly koruny stromů,
když bouřný mrak zastřel sluneční zář,
blesk pročís oblohu, zazněl zvuk hromů
a první kapky padly na mou tvář.
Obmyly špínu, odnesly všechen prach,
v trávě se třpytily, svlažily zem,
stékaly z listů v perlových kaskádách
v souznění s okolím dokonalém.
Silný hlas hromu najednou utichl,
jen klapot kapek tu do ticha zněl,
pak jemné krůčky v trávě jsem zaslechl
a záhy ji, překrásnou, spatřit směl,
jak tančí po trávě blížíc se ke mně,
dívka krásnější než lilie květ,
jakoby ani se nedotkla země.
Úžasem zatočil se se mnou svět.
Tančila lehoučce jak lesní víla,
nožkama bosýma hladila mech,
v andělsky bílý šat oděna byla,
v očích moře lásky, jenž nemá břeh,
lásky tak čisté, lásky tak planoucí,
lásky, jenž zdolá i těžké časy.
A v každé kapce z oblohy kanoucí
zračil se střípek té její krásy.
Ta zpráva už nesla se v celičký kraj,
koruny stromů pro mě měly vzkaz,
že ač není květen, žádný Máchův Máj,
zde je má láska, teď je lásky čas.

A stála u mě, beze slov, v tichosti,
s pokornou bázní jak děvče chudé,
srdce jí bilo nesmírnou rychlostí,
sklopený měla zrak, tváře rudé.
Řekl jsem: "Neměl strach, princezno má,
prosím, jen jedno si zapamatuj,
že láska má k tobě je nekonečná.
Pohleď a uvidíš, že jsem jen tvůj."
A ona vzhlédla s radostí jásavou,
s úsměvem andělským, jenž láskou hřál,
jak hvězda jasná dopadla v náruč mou,
ne už dva, ale jen jeden tu stál.
Jen jeden tvor, ačkoliv ze dvou byl těl,
jen z půli krásný, však pln lásky byl.
A když jsem tu dívku už políbit chtěl,
zmizelo všechno - já se probudil.

Na tváři zbyl mi jen její sladký dech,
však vrátí se ke mně, jist jsem si tím.
Tak čekám na ni ve dne i ve všech snech,
vždyť krásná je láska, je pro mě vším!