Nebe a ty

Kráčel jsem ztichlou ulicí,
když na město se snesla noc
a měsíc jasně zářící
poutníkům vyšel na pomoc
jak zlato v rouše stříbřitém,
jak drahý vzácný diamant,
a se svým hvězdným zástupem
ozdobil temný noční šat.
S pomocí právě měsíce
jakoby nebe začlo psát
to jméno nad jmen tisíce,
jméno dívky, jenž mám rád.
Jakoby chtělo prozradit,
že láska opět šanci dává,
že ty jsi ta, jenž má má být,
že, jak se říká, jsi ta pravá.

A já už nešel, ale stál,
jak ve snu hleděl na nebe,
k měsíci zrak jsem upíral
a myslel jenom na tebe,
na tvé krásné dlouhé vlásky
tmavé jak havraní peří,
na dvě oči něžné lásky,
oči, které v Dobro věří,
ve kterých se radost třpytí
a jako mana v každý čas
vyprahlou mou duši sytí
tou nejkrásnější ze všech krás.
Zastřené smuteční kápí
někdy však se k zemi sklání.
Co tě ale bolí, trápí,
nevím, nemám ani zdání.

Jsi jak mapa bez severu,
voják, jenž vězení střeží,
cesta bez cíle a směru.
Nevím, co ti hlavou běží,
jestli vyzýváš mě k činu
nesouc stejný lásky kříž,
jestli alespoň na vteřinu
na mě někdy pomyslíš.
Či snad lhostejný ti jsem
a v srdci tvém mé místo není?
Procházím smuten každým dnem,
čekajíc s touhou na setmění,
kdy všechna "ano nebo ne?"
na "Ano!" se spánkem změní,
a nitro moje ztrápené
ztichne v láskyplném snění.

Ach, jen kleknout před tvou tvář
s čistým lásky vyznáním ...
Však vydat srdce na oltář
strach pokaždé mi zabrání.