Noční rozvaha

Dávno již se skončil den
a noc ujala se vlády.
Já však ležím, zneklidněn,
sám se sebou si nevím rady.
Spánek, ten mě nenavštíví,
i když chtěl by navštívit,
mé myšlenky, jak hadi lstiví
dusí všechen mír a klid.
Jako jedovatí štíři
svými ostny bodají,
v hlavě nelítostně víří,
spočinout mi nedají.
Jak vinoucí se spirály,
tak mámivé a matoucí.
Ach ano, k Vám teď zaplály,
city, z nichž není pomoci.

Kde ale svůj původ mají?
Jsou pravé, či jen další klam?
Co skutečně znamenají?
Sám sebe se stále ptám.
Je to ale, na mou věru,
jako na zeď házet hrách.
Odpovědi jsou kdes v šeru
v zaobzorných dálavách.
Nespočet již přešlo dní,
já hledání už téměř vzdal.
Fakta to ale nemění,
že otázky mne tíží dál.
Jste ta jedna mezi všemi,
s níž chci kráčet ke hvězdám?
Krásná slečno, odpusťte mi,
já to zkrátka nepoznám.

Avšak alespoň toto vím,
že v srdci jste mi utkvěla,
v temnotách jste světlem mým,
Vy, dívka s tváří anděla.
Jste jednou z mála radostí
ve světě, kde vládne žal.
Když mám Vás ve své blízkosti,
jakoby se zázrak stal.
Každičký z těch černých mraků,
všechno co mne v nitru trápí
Váš smích odnáší z mých zraků,
a mne živou vodou skrápí.
A tak teď, obestřený tmou,
dávám Vám své city znát.
Chci, abyste byla mou.
Ano, Anno, mám Vás rád.