Král bolesti

Koukám na tebe a ty spíš. A vše je, jak má být. Nebo ne? Ležím a nemůžu spát z kocoviny. Když s tebou piju, vždy se vzbudím minimálně o tři hodiny dřív, abych na tebe mohla jako zamilovanej hlupák koukat. A ty sebou čas od času zavrtíš, koukneš se na mě a jak jsi rozespalý, zdá se, že ani nevíš kdo jsem, se usměješ.

Jak je sakra možný, že když na tebe koukám, tak vidím jen minulost? Já vím, že nedává smysl, abych viděla něco, co se ještě nestalo, ale moje představivost na to vždycky byla dobrá. S každou osobou jsem viděla minimálně následující den a s tebou nevidím ani to, kdy se vzbudíš. Natož abych viděla ten život, po kterým sakra tak toužím. Ale proč? Před pár lety stačilo jen přivřít oči a viděla jsem i barvu zdí toho domu, co jsme si vysnili. Bolíš mě, abys věděl.

Bolí mě tvý oči a to jak se na mě koukaj,
bolí mě tvý srdce a to jak buší.

Bolí mě tvý ruce, když po mým těle klouzaj,
bolí mě tvůj mozek, jak něco tuší.

Bolíš mě ty a bolí mě "já",
ikdyž jsou to jenom písmena.

Bolí mě, jak daleko máš k tlačítku "poslat",
bolí mě, jak je pro tebe lehký mě dostat.

Bolíš, prosím bol dál.
Buď mojí bolesti král.