Beznadějná

Píšu teď naposled, srdce mi praská,
nikdo mi neřekl, jak bolí láska,
první se ztrácí, v další už nevěřím,
prý ho mám pustit, uvolnit z otěží.

Snaha se cení, ne snaha milovat,
vztah už je naostro, nelze v něm chybovat,
jeden krok vedle, všechno je v sázce,
tak co je krásného na téhle lásce?

Kdybych tak mohla vrátit čas zpátky,
napravit všechny chyby a zmatky,
milovat míň a víc věřit sobě,
líp přežít v týhletý zkurvený době.

Já mu však dala všechno, co mám,
víc, nežli sobě, věřila NÁM,
nikdo z nás nemůže za tenhle skrat,
vždyť on mě přeci jen vážně měl rád.

Cit z nás už vyprchal, šílenství z lásky,
vztah nám teď maloval jen smutné vrásky,
třeba to vážně, čas trochu zhojí,
třeba nám jednou, zas cesty spojí...