Vrabec v hrsti

Jak chtěl bych něco vědět,
ale neumím si odpovědět.
Tak váhám, zkoumám, čekám
jejího "Ne..." se lekám.

Když přijdu za ní s růží,
jdu na trh se svou kůží,
jen ona tomu vládne,
co na té minci padne.

Jen ona zná ten scénář,
podle nějž teď budem hrát.
Buď první pusa na tvář,
nebo do friendzonu pád?

Varianta druhá
už tak je rána kyjem
o to ještě lepší
že v jednom bytě žijem.

Neumím si představit
pak situaci težší,
než jít postavit si na čaj,
když ona prádlo věší.

Tak nad propastí stojím
ten krok udělat se bojím.
Bejt sám, ale hrdej,
nebo poznat náraz tvrdej?
Vitěz nebo pako,
co po*raný má sako?

Ale já byl vždycky romantik,
a vždycky jím už budu!
Pro tu jiskru naděje
sjel bych schody v sudu.

Zvedám se a vyrážím
na ípák jdu pro růže.
Hop či trop! Nic na světě
zastavit mě nemůže!

Když to ani nezkusím,
pak se vyhrát nedá!
Srdce musí síly mít
víc než kůra šedá!

Jak v lásce, tak ve válce
nejde to bez obětí.
Vztah nepřijde v obálce
- chce to trochu vypětí!

Tak si v metru sednu.
Cítím štěstí! Ohoho!
Pro mladou holku jednu
a taky kluka jednoho.

Když jedem další stanicí
a už jen dvě mi schází,
tu skleslý mladík s kyticí
do vagónu vchází.

Jen se dveře zavřou,
kytka na zem padá
na zdařené rande,
to věru nevypadá.

Po chvíli dlouhé dosti
pak srdceryvně vzdychá
- extrakt zoufalosti
z jeho očí dýchá.

Hořkost jeho porážky
přenáší se na mě.
Překonávat překážky
nekončí vždy slavně.

Náhle cítím rozum svůj
jak kormidla se chytá.
Neptej se a neprotestuj!
Je zpět ta hrůza skrytá...

Celá tahle maškaráda
- má iluze pouhá!
Má mě jen za kamaráda,
chybí tomu touha.

Pár objetí a dárečků
procházka a filmeček.
Takových je párečků!
Jasně - zrovna Mireček!

Za chvíli zas na bytě
sklenku k ústům zvedám,
hltám svůj drink zarytě
- svou hrdost dnes nedám!

Možná jsem srab, třasoritka.
Měkký jako těsto.
Co je ale jedna kytka?
Jenom prázdné gesto.

Získat se da hodně,
ztratit ale víc.
Radši hejno špačků
než pár holubic.

Radši budu navždy mlčet,
že s ní je mi svět rájem,
než muset v rohu hořce brečet
že nemá o mě zájem.

Popil jsem si trochu jen
pokoj se už houpe.
Sedím v křesle vysílen
...a ona se koupe.

"Prdlajs knedlik! Jasnej nok!",
vysmívám se Měsíci,
když uslyším ten měkký krok,
co poznám mezi tisíci.

"Ahoj Míro, co to máš?",
ptá se milý hlas.
"Morgan s kolou, ty si dáš?",
a je to tu zas.

Zase spolu sami dva
dotknuti lehce sedíme.
Je to krásné...
... neni to nic.
Na film spolu hledíme.

Neměnil bych za cokoli,
pohled na tu bytost,
jak usrkavá rumu, koly.
Pokouší mě lítost.

Mysl má však klidně sedí
a hladká je jak oblázky.
A kde nebyly odpovědi,
zmizely i otázky...