Ať to tak nikdy neskončí

Uvadla růže v záhonu pěstěném,
bez žádné příčiny..teď je z ní prach.
Ve višňovém sadu cítit je osoba..strach,
kolena třesoucí..je ve světě svém zasněném.

Klečí dívka, třpyt v očích jí skáče,
smutek v tváři vyryt má,
teď již cenu vše ho zná..
..klečí a dál si pro sebe pláče.

Proč? Pokládá otázku stále,
však nezná odpověď, odpověď pro ni,
myšlenky, vzpomínky hlavou se honí,
do srdce nevpustí nikoho dále.

Zrak sklopený, upřený před sebe,
co vidí se promítá v slzách co padají.
V očích jí hned další doslova uzrají,
a znova ukápnou když se zadívá na nebe.

Na kolenou, sama, nikoho v dáli,
jen vítr ve stromech s listím písničku pěje,
Sluníčko pálí, ji však nehřeje…
Krutí jsou ptáci zda se jí smáli…

Vlasy ji ve vichru bičují ve tváři,
představy silnější jeví se být,
nemůže zpátky, zbývá jen chtít,
ať se hvězda vyhaslá zase tu rozzáří.

Ruce má v kolébku, v kolébce hlava,
do klína, slzami smočeném, ji pomalu dává.

Po líci hladí ho jak nejhezčí květ,
bělostným šátkem krev mu z pod nosu utírá,
cítí jak v nitru svém sama to umírá,
když opustil pro ni z vůle své svět.

Líbá ho na čelo, něžně jak nikdy.
S bolestí u srdce mu sundává pryč,
ze krku smyčku, ta však pevná jak bič.
Jak řetězy z olova tíží ji křivdy..

Na tělo naposled přitiskne chlad,
v rytmu tepu a dechu se omlouvá stále,
hlasem ztřepaným, miluje, smutku jak pro krále.
Slunce již nehřeje a půlnoc je snad.

Zas paprsky světla, v sadu si se stíny hrají,
ptáčkové na stromech dobře se mají.
Vrásčitá žena na kamení, na křiž, na se jménem ceduli,
pokládá růži, slzou ji smočí,
stále bolest a vina cítit jí z očí,
kleká si ke hrobu jak jen nohy jí dovolí..

Řada růží..poupat zvadlých..na hromadě leží
a čas jak hlemýžď si kupředu běží…