Čekání

Dohrálo blues a drobečky z dlaně padají
starý pán na lavičce, sám a holubi čekají.
Snad myslí, že jen spí, tak sezobou ty drobečky
vždyť tolik let čekal, že přijde, s těmi tvorečky.
Teď oči co pořád hledaly, chladnou a z povzdálí
nemůžou vidět stín, který navěky srdce propálí.
Tenkrát propálil srdce, odešel a snad nechal naději
od té chvíle se jeho modrý oči s šedou už nesmějí.
Po staletí hledal lásku, odešla světem někam žít
vsadil vše na jedinou sázku, nikdy nepřestal snít.
Snad proto se usmíval, i když smrt předběhla naději
umřela s ním, čas dal ortel, že dál už čekat nesmějí.
Kdyby to věděl, že přichází, uprosil by osud a čas
měl schovaný poslední kouzlo, pohladit oči plný krás.
Oči, který ho nesly nádhernou štací a pro jejich svit
nikdy nepřestal věřit a pro ten pohled chtěl dál žít.
Stín se blíží a holubi odletí někam, kde už nemusí
konejšit starýho pána a drobečky z jiné dlaně okusí.
Stín se promění v ženu se smutnýma očima váhání
ten pohled prostřel slzám co ty oči tak dlouho nahání.
Sedla si a do svých rukou vzala jeho studenou dlaň
barevnej rej vzpomínek vzlítne a sůl třpytem krášlí skráň.
Z druhé dlaně náhle vypadne kamínek, co jí kdysi dal
v nádherných proměnách tvaru srdce, pohlcuje žal.
Jenže ani srdce není bezedné, nemohlo už dál bít
a tak s tou nadějí odešel někam, kde dál mohl snít.
Už se nikdy nedozví, že přišla a chtěla mu pošeptat
jsem u tebe, lásko a život je navždy krásnej volnej pád.

Jeník .