Zima

Kráčím si pěšinou a brodím se sněhem,
nemohu dál, mrznou mi nohy i ruce,
tvář mám již promrzlou, ach, neklidný to čas.
Všechno mi zmizelo, všechno je pryč,
po lásce ani stopy, k lásce blíž ani krok,
jsou sněhem zaváté, já marně je hledám,
a nenacházím stále,
já nenalézám je.
sténám, křičím, naříkám,
nářek tiše mění se v pláč,
volám tě lásko, ty však nikde nejsi, nebo mě neslyšíš,
já nevidím tě, jen vidím padat sníh,
i mé stopy již jsou zahlazeny,
ne, není návratu,
ne, není cesty zpět.
Ne, já nelituji, že jsem tě miloval,
jen mám ve své duši mráz,
přesně ten, co je právě venku za okny,
brodím se sněhem, v cestě brání mi zima,
led a zamrzlý kus času,
zamrzlý kus vzpomínek,
který nechce se ke mně vrátit,
zahřát se a rozpomenout,
všude jen ten divný chlad,
ne, nejde to zvládnout.
Tak, jako mrznou vzpomínky,
mrznu i já,
umrzám na sklonku času.
Vím, za chvíli bude jaro,
vím, že zase roztaje sníh,
ale co když v mé duši,
co když v mé duši jaro již nenastane,
ne, ne, ne,
již nemám síly,
umírám láskou opuštěn,
jen ať se děje vůle boží,
jen ať si Bůh vezme mě k sobě,
již necítím ruce, v mé duši je již tma,
až budu nalezen, dejte mi věneček,
do ruky vložte mi prsten,
dejte mi jarní květ, jako obleček,
to pro mou duši, aby se netrápila,
aby se netrápila a měla klid,
až v pokoji bude odpočívat,
až ukončí svou dlouhou cestu,
až Bůh ji k sobě povolá,
já však dál na zemi zůstanu,
leč jen ve vašich vzpomínkách,
leč jen ve vašich snech.