Sonet z nocí do Tvé mysli vkradených

Noc rosí svůj dech na mých hvězdami politých zádech,
když se zrovna houpu na klíně pravého poledne.
A slunce své obočí jen pro Mě a Tebe významně či vášnivě
pozvedne, ale já to neuvidím - budu spát.

Létám si v hvězdných výšinách
a nemám křídla,
blouzním v letargii a ve Tvých snách
a plně se přitom soustředím.

Bláznem bez terapie jsem v hříšných hrách
a učencem sibyl bezpochyb,
prohrávám a přeci Ti hrozí šach.

Piju slzy z Tvých očí,
když se zrovna raduješ a směješ...
Ty spi - já nemohu - příliš mě svým etosem hřeješ.