Smutek a žal

Bolí to, tiše šeptávám,
zvládnu to, tiše si nalhávám,
však zkraje, vše nesmyslné se zdálo,
proč lásky se, už tolik lidí vzdalo?

Když to začínalo, zdál se nádherný celý svět,
když to končilo, já proklela jsem, těch osudných pár vět.
Ty věty zdály se, jako hloupost řádná,
ovšem bral si je vážně, o tom žádná.

Cit ze mě vychází, v noci vždy pláču,
ty mě ve snu navštívíš, do náruče ti skáču,
sama si pak povídám, ty hlupačko hloupá!
Smutek nám oběma do hlavy stoupá.

V očích, stále lásku svou máš,
když vidíš mě, náruč svou mi dáš,
však bojíš se, bojíš, znovu srdce své mi svěřit,
jak i já bych ti v tomto, mohla nyní věřit?

Vždyť to ty jsi mě shodil, do bláta sám,
a přesto, jsem v duchu křičela, srdce ti dám!
Přeji ti jenom štěstí všeho světa, ať nemusíš se trápit,
A jednou, znova, se můžeme vrátit.