Mlhovina lásky

Nechme se strhnout proudem,

jest ční nad naše rozumy a chápání,

však máme rádi to slepé tápání.

Tápání ve tmě noci, sobě blíž,

na dotek dechu, co zamlží okno vlaku,

na cestě do neznáma.

Do dálek mlžných, do krajin,

ze snů půlnočních.

Do džunglí bez stromů,

do pouští bez písku,

do moří bez vody.

Tam se snad najde náš ráj,

kde zavane lásky proud

a kde bude nám líp.

V šepotu západu slunce sledovat,

mlčky,

šplh luny na tmavé plátno naší fantazie.

Malovat přání nejhlubší,

kreslit tužby největší,

našich srdcí.

Marnou nadějí sepjati v jedno tělo

i v jednu duši.

 

Navždy.