Kolovrátek

V útržcích noci polykám vzduch
a lákám slunce do svých dveří.

Ono se zdráhá: ještě ne,
ještě máš oči zavřené,
ještě kohouti spí
i psi, co domy střeží.
I ty mě svíráš do svých pout,
když se mě snažíš obeplout
na vlně rozkoše. V téhle epoše
se musím někam hnout.

V útržcích noci rozum sbírám,
i když je ráno moudřejší.
Tak proč, když tě už nedojímám?
I ty mě dávno netěšíš.

Klidně si myslete, proč ne,
nic přece není nemožné,
nic není něco,
a tak kdeco kolem tuším.
Dál mě však lákáš do svých řas,
v místa, kde zastavil se čas,
a smavá slova nahráváš
na disk mých rudých uší
zas…

V útržcích noci polykám vzduch
a lákám slunce do svých dveří.

Ono se zdráhá: ještě ne,
ještě máš oči zavřené,
ještě kohouti spí
i psi, co domy střeží.
Teprv, až zazní ptáků křik,
pošlu svůj nevýslovný dík
úsvitu, jitřence a pak v pálence
své slzy utopím…
Na na na…