Osamělá

Zoufale jsem čekal na zázrak
slovními pěstmi bušil jsem do nebe
stačil jen malinký náznak
a nebe pak poslalo Tebe.

Když ležíš nahá na bílém pozadí
jak perla v stříbřité ulitě
mé dlaně něžně Tě pohladí
a těla leží tak nehnutě.

Něžnost se střídá s objetím
dlaně jsou spojeny v sobě
slzy pak v úplném dojetí
ztrácí se v nejhezčí době.

Není moc věcí, které tu máme
mění se, mizí a ztrácejí lesk
někdy s tím bojujem, jindy to vzdáme
na konec přijde smrtící třesk.