Vzpomínka

Viděl jsem postavu, temného šatu, krásné tváře a líbezného vzezření. Ve večerní róbě u sloupců plných zlata a svítidel shluklých v masivní roj. Tam stála ta dáma, v prosté černé, hleděla tak jistě nejistě. Chtěl jsem ji oslovit, však srdce se zbláznilo, však na provázku táhl jsem si ocelovou přítěž. Chvíle naděje vyprchaly v mé nerozhodnosti. Jak já se proklínám, jak já se proklínám. Myslel jsem, hodněkrát, i více než je zdrávo, leč dnes bych nebyl lepší snad.

Už více nechci promarniti život svůj.