Třešňová alej

Stromy stojí ve dvou řadách,

maj společnou cestu.

Z jedné strany pro ženicha,

z druhé pro nevěstu.

 

Všechny ty magické chvíle,

pak první políbení.

Stromy mlčí roztomile

a ani list na nich není.

 

Ruku v ruce domů jdeme,

srdce bije, v hlavě hučí.

A ani si nevšimneme,

že náhle všechny stromy pučí.

 

Co jsi měla, to jsem hledal

celý život neúspěšně.

Řeklas: Koukej, všechny kvetou,

zase budou třešně!

 

Šeptla jsi v noci do ticha

Naši už spí, tak neotálej.

Jako má tvář zčervenala

ta třešňová álej.

 

Co se potom dělo dál,

to se přece nikdo nedoví.

Dozrávají plody nám

v tý áleji třešňový!

 

Půl království za tvůj smích,

když se věci kalej.

I v těch časech nejhorších

rostla nám ta álej.

 

 

Jeden na druhého kříčí

No tak ty stromy zalej!

Tohle sucho může zničit

tu naši krásnou álej!

 

Pak jsi řekla: S tebou strádám,

jsi asi ještě mladej.

Uvadá a prosychá nám

ta třešňová álej.

 

A když potom odešla jsi,

co slz steklo z brady.

Okamžitě poznala jsi

jiných stromů řady!

 

Měl jsem chutě zavěsit si

lano na trám střešní.

Kácí se a vyvrací

ta naše álej z třešní.

 

Zbyly mi z ní v srdci třísky

a po pařezech díry.

To co bylo kdysi blízký,

je kdesi za vesmíry!

 

Všechny díry zahrabal jsem,

třísky ještě bolí.

Cestu zarůst nenechal jsem,

občas po ní chodím.

 

Chodím po ní z nostalgie

pro zbývající vhledy.

Už však ale bez magie,

brzo půjdu naposledy.

 

 

Dneska se mi nechce domů,

tak mi ještě nalej!

Vzpomínám na řady stromů,

na třešňovou álej.

 

(https://www.youtube.com/watch?v=kX1SGXHW0Dg)