Valčík

Jeden krok dopředu,
hned dva na to zpátky.
Cesta bude zdát se kratší,
i když stokrát delší
děláme ji, jakoby tančili sme valčík.

Ani jeden neumíme tančit.

Co vidíš zvenčí,
jen milence dva,
co tisknou se k sobě nejblíž,
než zatáhne se opona.

Ne, dávno už neumíme
text našich rolí,
nehty už máme polámané,
slzy pudřenku z tváře drolí.
Věřili jsme, že bude to snadné.
Snažím se trhnutím zbavit toho pocitu,
ale ty vždy ruce zachytíš,
sloupáváš náplast, kousek po kousku.
Copak necítíš, že to bolí?

Já nevěděla, že nás to taky čeká.
Já myslela, že lidé jen nepřejí,
že záleží to člověk od člověka.
I štěrková cesta byla,
když byli jsme dva,
postel měkká.

Jak náhle přišla ta změna,
musíme stihnout zhasnutá světla,
rychle teď, mění se scéna.
Jak moc jsme byli naivní?
Nahlíželi do knihy moudřejších,
hráli noty, co byly v ní
jak moc jsme byli děti?
Jakoby od té doby jsme
zapomněli na vlastní světy
A žili dál k sobě, venku blíž.

Ještě dnes z nostalgie
předstíráš, že netušíš,
od koho zazněla první střela.
Ba dokonce, že já to byla
a tys jen pokorně stál.
A čekal strpět všechno, když k tobě doletěla.

Tak moc jsme válčili.
A už to mizí.
Vidím jen kameny, kam dohlédnu,
a vůně květin, co rostla tu,
je mi najednou
úplně cizí.

Říkala jsem, že tak daleko nezajdem,
říkala. A ty držel si mě za ruku
a dovedl mě až sem.
A i teď, když tě pouštím a ze své dlaně dávám
poslední lístek z poupěte
do tvých dlaní,
Přehraješ ten osvědčený kolotoč,
Hádka, smutek, lhaní.
Obvyklé usmíření.
Možná se mi jednou i zasteskne.

To až si po urputném zamyšlení
vzpomenu,
Co jeden druhému jsme dali.
To až příliš zapomenu,
Co všechno jeden druhému sme vzali.