Bdění

Temné jsou dny v září
za slunečního paprsku,
když kousek po kousku
jdu si pro lásku.

Jdu někam do neznáma
po cestě plné pasti.
Pod ní zrádná jáma,
snadné nechat se zmásti.

Moc kroků neudělám,
po chvilce klopýtnu.
Sám končím flám,
raději ani nepípnu.

Po dopadu na dno
topím se v apatii.
Vždyť je to jedno
jestli ještě žiji.

Jen jediná náplast
pomůže vždy zaručeně:
vzpomínka na slast
vůči jedné ženě.

Mluvím k ní, naslouchá
je to duše hodná
silou vnitřního ducha
Vytáhne mne ze dna.

Je to omamné
jen dokud jí potkám,
holku, kterou neznám
a ona mne také ne.