Dáma v dešti

Tak jemný zvuk

jako když Érot napíná luk

Zní nad klenbou měst

A rozpijí písek a prach všech cest

Kterými já chodíval

Už jsem tomu nevěřil

Proto mě tak udivil

Když on deštěm

Na mě šíp vystřelil

Kde se tu vůbec vzal?

 proč tolik síly do výstřelu dal?

 a pobaveně se smál?

A prstem do dáli mi ukázal?

Ta dáma v dešti půvab má

Celé město bosé tančí, ožívá

Je to přesný zásah

Zvony kostela bijí na poplach

Ale on se usmívá

Tětivu znovu s gustem napíná

Je to kvůli té mladé dámě

Tu krásu z dávných mýtů známe

 Ona jde promenádou dál

Pospíchám, abych jí do náručí vzal

Její hnědé vlasy a boky do všech směrů vlají

Převrhnu s kávou stůl dřív než ona celé davy

Jako bychom my dva se odněkud znali

Jako bychom na harfu spolu hráli

Přichází ke mně blíž

Mé srdce buší a klesá níž

A mé oči prý tak září

Když déšť ji stéká po tváři

Vím, že už ji nikdy nepustím

Ten výstřel mu rád odpustím 

Cítím, vnímám, sám

 Ta dáma v dešti půvab má

Celé město bosé tančí, ožívá

(Hanuš Šparlinek, 30.10.2016, věnováno jedné melodii, krásné dámě, přítomné chvíli a nelegálně pořízené fotografii jednoho obrazu)