Sedm pádů lásky

Zima zaklepala u mých vrat
netušíc, že mě hřeje láska.
Mráz tak může jenom umírat,
neb v mém krbu teď oheň praská.

Ač v divadle Svět jen loutkou jsem,
vložil jsem naději do lásky.
Vím, že mě osud zas pokouše,
když nechám jej tahat provázky.

Jsem to já, kdo svůj směr ovládá,
proto opět běžím vstříc lásce.
Sněhový závoj mě volá dál,
brzy zvím, kam vede bílá z cest.

Nazouvám tedy obuv pevnou
a vydávám se ven pro lásku.
Však kráčíme již dobu ve dvou
na tu nekonečnou procházku.

Poněvadž už v létě našel jsem
toho, komu smím říkat "lásko"
a kdo se hned stal mým andělem.
Žhavý vztah se totiž dá snáz kout,

aby přestál všechny přeháňky,
jež se mohou objevit v lásce.
Ale pak vždy přijdou červánky
a štěstí, které každý z nás chce.

Já konečně miluji, vše mám,
usínám přese vše jen s láskou.
Byť snad ztrácíš sílu i elán,
nikdy to nevzdej před překážkou.