Natálce

Vítr v pavučinách
prosáklých vůní nádraží
a tvé hnědé vlasy se,
deštěm rozmoklé,
rozprostřely po městě
které Už tak
bylo z tebe nemocné.
Měl jsem
teplotu
po tvých Vlasech
prahnul jsem
jak po oáze na poušti
a Milovat se s tebou
v náručí oprýskaných
omítek.
Promiň mi
Příchuť Slasti,
která se,
chtě nechtě,
rozprostřela po vagonech
a rozfoukala
ten Dávný Déšť
Promiň,
já se jen zadýchám
a Chci Tě znovu...