Snad mě tvá láska

V zajetí svém odraz duhy,
déšť, co mě mráčí,
daleko, co vidíš krásně,
duše pláčí.
Tam, kde rostou růže dolů,
do tajemných keřů,
tam, kde světlo blankytné je,
tak tam jsem taky já.

Světlo má plno zrcadel,
velká a krásná,
hledám tě a nacházím tě,
tvá duše je jasná.
Vidím ti jak oči rudnou,
černý smutek máš,
tvář vlhkou od mokřejších slz
a já mám svatozář.

Snad mě tvá láska probudí dřív než,
než probere se tajemství a lež,
a vše tohleto krásné, tvé lásce
obětuji jedné hlásce.

Už vidím ten náš svět,
nádherných slov a vět,
odcházím od vás,
už nezbývá mi čas...