Dívka jménem karma

Ta její krása mě jak smečka vlků dostihla

se slastí a bolestí proniká mnou níž

kontrolu ztrácím nad tím

co s ní znovu prožívám

ty stavy bezvládný

mám vážně rád

S ní, zjevuje se mi starý hrad

Tvář v kápi mě dál vábí půlnocí

nahá stoupá výš až do oblak

nad ránem, než se rozední

Rysy tváře překrásný

 ona stále má

a svatozář je na dosah

když z vlasů dolů padá

hvězdný třpyt a prach

Cítím lásku, dýchám lásku tvou

zbavený pozemských pout

Tajemná

jako luna, déšť a na kostele kříž

Překrásná

že kvůli ní v transu bdím

 duše má nenachází klid

modlitbou to nejde zastavit

jen v dlaních růží trn

  půvab té dívky může pochopit

a já to vím

tvůj hrad střežím

a karmou se brodím dál

Cítím lásku, dýchám lásku tvou

zbavený pozemských pout

(Hanuš Šparlinek, 17.7.2017, věnováno té, kterou tento příběh trápí)