Ztracený svět

 

Trochu ztracená

 bývá ve svém světě

 ledy hladí dál

 prý ať v nich kvítí kvete

 

Z louky celý lán

 rudých vlčích máků

odkud já ji znám

 tu dívku v šatech letních vánků?

 

Jako jehla schovaná

 spí v klubku bíle vaty

jasnou stopu zanechá

 a to bez debaty

říká, že v lásce krví stvrzené

 je ta zvláštní síla

přes matný sklo ven

  se ráda z nitra dívá

 

Trochu semknutá

 žije v jedný větě

že jen kvůli mně

 ztrácí svůj čas na tomhle světě

 

Možná pravdu má

a to mě trochu děsí

 prázdné židle mi zobrazí

 skutečný stav věcí

Nevinná tvář jak se zdá

 má své zvláštní rysy

A můj klid možná je

nálepkou pro noční děsy

 

Z očí ji můžu číst

 půvab ranních červánků

i smutek spoutaný

hebkou šňůrkou z korálků

 

Podám ji city svý

 ať je lehce spoutá

vždyť ve skrytu duše mý

 oheň po ní dlouho doutná

Říká, že mě v hrsti má

 a nejsou to jen zrnka písku

Až ve tmě najdu její dlaň

 tak ji dlouze stisknu

sám

 

 

(Hanuš Šparlinek, 25.1.2017)