Tak zase jednou...vzpomínám

Už je to pár let,
co pubertálně jsem ti lásku vyznávala.
Teď prý už jsem dospělá žena,
a prý se to nehodí.

A tak mi tajně padají slzy
do hrnku s kávou
a ruku mám na kolébce.
Už ani nedoufám v ta slova,
která si vlastně nikdy neřekl.

Čekala jsem na Tebe celý život,
i když jsi byl jen pár kroků vzdálený.
Snažila jsem se na Tebe dosáhnout,
ale nedovolil jsi mi to, nebo spíš sobě?

Známe se tak dlouho a vlastně vůbec,
spojil nás jen jednou, poprvé a naposled,
ten hořkosladký polibek,
který vpálil se mi do rtů a srdce už napořád.

Těch nespočet básní,
co psala jsem potají.
Teď hnije mi v šuplíku,
a lásku Ti šeptají.

Stavím zeď kolem tebe,
stavím nebe kolem nás,
a kolem sebe,
abych pozastavila čas.

Nikdy už nevymažu
tu vzpomínku,
kde tvářil ses,
že ti na na mě záleží...a čekal na mě na chodbách.

Já žila tehdy jen z Tvého úsměvu,
a pár náznaků v smskách,
které jsi mi dopřál,
a pak taky ... na kulečníkovém stole...

Teď ležím na zádech,
jako tehdy s tebou na žíněnce,
jen místo propletených rukou,
mi zbyly jen...oči pro pláč.

Já vím, jsem dospělá...
a taky proto cítím,
že ten cit, co vykvetl,
když jsme byli děti...už navždy ve mě,
bude plát a nikdy neumře.