Černá tečka

Mám pocit,
jako bych vdaná chtěla být,
někoho při sobě stále mít,
cítit něčí soucit.
 

Jako beruška na dlani,
co potají si Tě prohlíží,
přitom však vážně přemýšlí,
zda nemá utéct do dáli.
 

Do říše snů, kde má svůj svět,
zapomínat může hned,
zde má možnost mít svůj vhled,
létat si na každý možný květ.
 

Já chci být jediným květem,
Ty mým — já Tvým,
proč jen nemůžeme tvořit rým,
a společně létat si světem.
 

Počítám způsobené černé díry,
těch je však čím dál víc,
totiž pokaždý, když pohladím Tvůj krásný líc,
zříkám se víc a víc své víry.
 

Víry ve světlo, a duše má nebohá,
i když křičí, pomalu utichá,
je čím dál víc němá,
je čím dál víc zatmělá.
 

Zhasnul jsi světlo,
ve tmě mě nechal,
jen vůni svou jsi vdechal.
Už to rozkvetlo.  
 

Ten hnus,
kterým jsi Ty sám,
a s radostí se dáváš za rám.
Měla jsem brát humus.
 

Teď už to vím.