Poezie samoty

Když luny zář na obloze,

panny tvář přetrvává v hlavě,

srdce lká touhou ryze,

chceš se vyhnout citům salvě.

Jak kapka vody bloudíš v moři,

jak list plující v nebesích,

sám čelíš jen své hoři,

ptáš se sám sebe ,,zda na mě myslíš"?

Už je to dávno, roky uběhly,

zrak upřený ke hvězdám je však neměnný,

nespočetněkrát slzy kanuly,

každý den od té chvíle cítíš se ztracený.

Otázka kdy bude konec setrvává,

konec neznáš, nevidíš, uši máš zacpané,

víra a láska k ní byla upřímná,

křičíš vrať se! Prosím ať se tak stane!