Májová

Rozpraskal s léty v pološeru

zasklený ústy do řeky,

vrbové stesky vyřezával,

pod kůrou ticha strusky snů,

lásku rozložil na míru,

která prý překoná věky,

na flétnu ozvy srdce hrával

obnažený až na dýhu.

 

Pouze čas sčítá letokruhy,

pod korou pokorou dýchá,

jílové jitro v úpatí

políbí nové (od)nože,

rozpustile dal vrbě stuhy,

omamně střemhlavá střemcha

dýchala v plném okvětí, 

lípa má prý srdce od muže.

 

Žena má záda třešňová,

když neusychá v máji,

věnuje houslím ladné tvary

pro hrdla sedmihlásků,

vdechl prý život do dřeva,

když dlaně se ve větvích dotýkají,

probouzí brundibáry

pro políbenou lásku.