Zamilovaná princezna

Krásná dívka urozeného původu,
s vlasy barvy slunečného východu,
očky zabarvenými jako noční oblohu,
nechtěla za muže žádného vévodu.

Avšak neučinila to takto bezdůvodně,
neboť spatřila krásného muže následovně,
jeho tvář vyhlížela zprvu hrůzně,
i když občas měnila se různě.

Po večerech na něj tajně myslila,
její duše se sladkou láskou plnila,
neboť ji jeho postava okouzlila
a jeho spanilá tvář v noci budila.

Mraky po měsíční obloze plují,
srdce zamilovaných činů svých nelitují,
věrně a věčně se milují,
upřímnou lásku si slibují.

Další den si dívka se služkou povídá,
zbloudilým zrakem na oblohu se zadívá,
náhle se však setmělo,
na temné obloze zahřmělo.

Ona nehnutě u okna stála
a pokojová kamna její tělo hřála.
Myslela si, že něčí vinou,
má její milý jinou.

V tom náhle blesk přočísnul vzduch,
uslyšel její bystrý sluch,
dolehl k ní onen příjemný hlas,
který po chvíli ozýval se zas.

Rozhlédla se po místnosti, kde nikdo není,
ale stále doufala, že to není pouhé snění,
její milý skutečně ji však volal
a všechny překážky zdolal.

Když srdce poskočilo jí jeho krásou,
považovala ho svou cennou spásou.
Pak spolu vyšli v objetí ven
a oba věděli, že to nebyl jen sen.