čas není lékem

Jizva ta už zůstane, když srdce rozerval ti chlad,
propadáš se do tmy, kde láska je tvůj kat.
Jen ať už nic necítím! – to jediné si přeješ
i přes slunce v plné síle, se neustále chvěješ.
Tichý výkřik bolesti, v očích se ti leskne
to struny ve tvém nitru, zní až příliš teskně.
Srdce nese korunu z trnového keře
a stejně jako Kristovi, ti uzavřeli dveře,
kudy by jsi mohl utéct a nevracet se zpátky,
když žal se změnil ve tvých rukou v pruhy černé látky,
co obtáčí tě jako hadi a tvou bolestí sílí
snad tvá víra odešla, spolu s touhle chvílí.
Čas není lékem na všechno, ten jen přidává léta,
dívá se jak zestárneš a zapomeneš létat…