Údolí hříchu

Když koukám svým vnitřním zrakem,
žízním a zahlédnu dvě studně,
a doufám, že nepoctím je do nich pádem
omámen, jak na mě mrkají cudně.

Jsou v údolí, kolem dva kopečky
nejsou moc velké a vysoké,
stejně však propadám do mdlob, chycen do sladké léčky
fetnu si z přístroje, s kyslíkem.

A pak ta nížina s jemnou řídkou trávou,
to baby jezero, okradené o vodu
můj mozek začíná trpět vážnou závadou,
dlouho nejde se bránit hříchu svodu.

Naivně se ukryji do jeskyně,
do vzrušující hry tmy, voňavé vlhkosti
leckdo tu jistě i slastí zahyne,
v živém ráji, první jakosti.

Vůle otevře oči násilím
a říkám si "toto vše bude mé, ty budeš má
spolu podlehneme mnoha nocím,
již brzy dostaneš... šach mat."