Pohanka

Nedaleko od kostela, uprostřed zámeckéího parku

Stojí tam ztracená, v zimě i v letním vánku

Tvář má tak nádhernou, dech se mi znovu tají

Je to prý pohanka a to církvi tak hrozně vadí

Pro mě je nevinná, vždyť i Já bouře vzývám

Jsme stejně zranění, se stejným úžasem na svět se dívám

Mluvit neumí, přesto cítím její tep a zvláštní blízkost

Kvůli ní jsem v kašně zmáčený, ale mizí všechna lítost

Nad světem, co ignoruje básníky

Nad Bohem, co Můzám bere chodníky

Zemřít tu nehodlá, to raději se v mé duši schová

Říkám ji, nezoufej, už za chvíli budeme u mě doma

Kde oheň v krbu bude jemně plápolat

Kde můžeme spolu být a tancovat

Na parketu všednosti, co ignoruje básníky

Ve jménu církve, co Můzám bere chodníky

Odejít už nemá kam,

S každým veršem, notou ji tu stavím chrám

A když na tu fotku

Před Orlojem se znovu dívám

,,Má milá Pohanko“ ti tajně šeptám

(Hanuš Šparlinek, 6.7.2017)