Dál už nemůžu

Pozdě jsem si uvědomil čím vším pro mě jsi,
byla si tu pro mě když kolem mě byly jen zdi.
Nevážil jsem si tvé starosti o mě,
i když tvůj hlas mi v uších neustále zněl.
Snažil jsem se jak sám jsem mohl,
bez tebe jedině na pláč a s řezáním na ruce jsem se zmohl.
Myslel jsem na tebe den co den,
už jsem to nevydržel tak mé city k tobě museli jít ven.
Když si tu nebyla ty byli tu kamarádi,
oni mi řekli "Hlavu vzhůru, zase se budete mít rádi"
Když po tom všem jsem našel odvahu napsat,
po odeslání nešly moje pocity popsat.
Nevěděl co od tebe po tom všem mám čekat,
ale už jsem chtěl sám s osudem se setkat.
Osud byl ke mě celou dobu krutý,
prosím nechci být nadále jen s pláčem a smutný.
Nadále byl s tebou každý den jak v pohádce,
ale zůstane tohle i po další hádce?
Po čase nezbylo po tom všem vůbec nic,
jsme jako dva neznámí lidi co by mělo být víc?
Nedoufám už v žádný zázrak,
i když popravdě jsem čekal na nějaký malý náznak.
Nemám už víc sil,
nemám už víc slz které bych za tebe prolil.
Nezbývá mi nic jiného než přestat milovat
a naučit se mít tě jen rád.
Už nechci říkat že máš nějakou chybu,
nebo z toho všeho dělat nějakou vědu.
Ale můj život pokračuje dál,
i když si budu vyčítat že půlku mi už osud vzal.
Se slzami v oších ti chci říct své poslední sbohem,
musím se všemu vzepřít protože by pak už bylo jen setkání s Bohem.