Láska východní

Za velikou dálkou, kde lesy šumí,

včeličky opelují nekonečné žluté pláne.

Řeka pomalu teče a zima ta to umí,

jsou tajgy a lid co má vlídné dlaně.

 

Z jeho rodu vznikla radost,

skrz lásky nekonečné.

Teď tou duši hoří mladost,

a v ní dva plamínky jiskřivé, věčné.

 

Plamínky, které jsou barvy modré,

vidím v nich charizmu a mystérií.

Všechno na co kouknou je správné, dobré,

dokážou změnit osud i historii.

 

Duše tak rázná, světlem jasná a čistá,

letí světem a cítí se pokojně, blaze.

Záhadou je, co na tebe osud chystá,

tady v tento čas, v tomhle místě, v Praze.

 

Když při tobě nervózně stojím,

čas sněhové vločky krutě platíš.

Jen se Tě dotknout, toho se bojím,

že se na mých rukách roztopíš, ztratíš.

 

Tak Tě vnímám, jako stvoření něžné,

plné energie a životem dýchá zhluboka.

Při tobě určitě nejsou věci jednotvární, běžné,

přiznám se, hned si mi padla do oka.

 

Věř, že osud je jen nekonečná spirála,

jak to v živote chodí a ve světe bývá.

Když slunce zapadá, zemi z lásky ohřála,

a řeka do řeky se vlívá.

 

Když vidím tvá očka spanilá,

chtěl bych s nimi bdít, či snít.

V časech štěstí i v období nemilá,

toužil bych Tě poznat, políbit...